Můj příběh můžu sdílet pouze anonymně kvůli úctě k mamce a k zúčastněným, ale věřím, že bude i tak dost odstrašující a varovný pro druhé co se alkoholu a chování k dětem týče.

Mamka mě čekala jako poslední třetí dítě, jedinou holčičku s otcem, který od nás odešel, když mi byly tři roky. V současnosti nemohu posoudit nečinnost a nezájem otce o mě po rozvodu, protože na jednu stranu byl otec alkoholik, který se upil v nedožitých 50 letech, ale také mamka mému otci zakazovala mě vídat. Jediné, co si pamatuji, byla snaha od otce mi předat aspoň dárek k narozeninám a vzal mě do cukrárny, ale neplatil alimenty, tak mě nesměl vídat a když se spolu mamka s mým otcem potkali, protože bydleli ve stejném malém městě, tak se vždy strašně sprostě hádali a řvali na sebe na ulici. 

Tak začala mamka randit s muži, jeden byl lepší než druhý. Alkohol byl u nás vždy častý, ale zatím to bylo takové to pití o víkendu, když měla mamka přátelé na návštěvě apod. Kouřili všichni v bytě, tak jsem vyrůstala od miminka v zakouřeném prostředí spolu s dvěma staršími bratry. 

S prvním mamčiným partnerem jsem byla svědkem prakticky denního mlácení jeho dcery, kterou měl v péči. Pár let u nás mamčin partner se svojí dcerou bydlel a strašně jí bičem za vše mlátil. Kvůli tomu, že nedojedla večeři, měla modřiny od biče nebo od pásku po celém těle. Bohužel jsem slyšela, že tak vychovávaná holka už má svoji dceru odebranou, protože ji také mlátila jako žito. Já jsem přes tato léta nebyla nijak trestaná, já jsem byla ta hodná, ale samozřejmě přihlížet tomuto nebylo nikomu příjemné. 

Už s ním mamka popíjela, ale ještě stále v normě, příležitostně. 

Peklo začalo s druhým dlouhodobějším vztahem, kde nám představila svého partnera, se kterým byla okolo 8 let a se kterým začala pít ve velkém. Začátky byly nenápadné, partner nám vařil, pekl, vše se zdálo být zalité sluncem. Jezdili jsme na výlety, věnoval se mně i mým bratrům a to mu vydrželo tak rok a začal hrát svoje manipulativní hry. Mamka byla velmi žárlivá, začali se s jejím partnerem denně hádat a to už chodili často do hospody nedaleko našeho paneláku. Každý den začali popíjet a skoro každý večer se mamka vracela domů na mol. Bylo fajn když přišla sama. To šla většinou spát a byl relativně klid, ale ani to tak dlouho netrvalo a začala dělat scény i sama bez přítele. Často se ale vracela z hospody spolu s tímto partnerem, kde vedli do noci hádky, žárlivé scény, vyhrožování a kolikrát tam bylo i fyzické napadání mezi mamkou a jejím partnerem. Když už to bylo hodně zlé, tak bratři zasáhli. Kolikrát měla mamka z hádky a napadání jejím partnerem rozbitou hlavu, rozmlácenou lampu, prostřední bratr jí ještě pomáhal sbírat střepy z postele, aby si neublížila apod. Tak plynuly další podobné měsíce. 

I když jsem nebyla vyloženě fyzicky trestaná, neměla jsem moc za co, protože o úklid se mamka nestarala, o mé známky také nejevila žádný zájem, pokud se se mnou někdy učila, tak to byl stejně pro mě jen stres, křik – neměla trpělivost. 

Pár facek jsem dostala, většinou když jsem ztratila klíče od bytu. Co je ale nejhorší vzpomínka, tak v mých stále 8 letech se jeden večer tak zvrtnul, jistě se zase vrátila z hospody naprosto pod parou, naštvaná rozhádaná od svého partnera, že si přesně pamatuji, jak stojíme u lednice, vím jaké jsem na sobě měla tričko s Mickey Mousem a držela mě silně se slovy, že mě zabije a oba bratři mě zachránili a vytrhli mě mamce z náruče. No, vlastně je to bizarní, ale tohle nebyl tak nejhorší zážitek. Mamka se často vracela z hospody s kalhotami celými mokrými, počuranými, kolikrát lezla doslova po čtyřech počůraná celou cestu kolem paneláků mezi sídlištěm, kde jsme si s dětmi hrály, tohle vše opět všichni včetně mých kamarádek viděli. A vlastně mnohem horší zážitek než to, že mě jeden večer držela, že mě zabije, byl večer, kdy přišla domů samozřejmě opilá, seděla na chodbě a nevěděla kdo jsem. Víte, to je pro osmiletou holku asi nejhorší, kdy jsem nechápala, jak mě nemůže mamka poznat. Stáli jsme u ní s bratrem, zkoušel jí zvedat, ona se na něj obořila, ať na ni nešahá, že neví kdo je a že co tu děláme, že měla být s partnerem někde na návštěvě a na každý náš pohled na ní, dotyk a dotaz, co se s ní děje na nás řvala, že nás (jako její děti) nezná, že nechápe co po ní chceme, ať jí necháme na pokoji, že nás nikdy v životě neviděla atd. To jsem asi brečela nejvíc, to jsem nechápala, co se děje. 

Je zvláštní, že samozřejmě stále po tom všem jsem jí měla ráda a moc jsem se o ní bála. Na jednu stranu jsem jí jako matku měla moc ráda, na druhou stranu si pamatuji celé dětství, jak jsem každý den byla v neustálém strachu z toho, s jakou náladou se právě vrátí z hospody. Každý večer jsem stála u kukátka a vyhlížela jsem ji a kolikrát jsem byla do noci doma sama, a bála jsem se, ale zároveň jsem se bála, že už se vrací domů a co se bude odehrávat. Jeden bratr měl svůj pokoj, kolikrát doma nebýval, randil venku a druhý bratr, který měl pokoj se mnou, tak si sem tam přivedl přítelkyni a chtěli být sami. Kolikrát jsem seděla sama v kuchyni a tolik jsem brečela do té míry, až se mi spustila krev z nosu, že jsem byla sama a nikdo si mě nevšímal. Mamka v hospodě, bratři zamilovaní zavření v pokojích a já jsem večer zůstala sama v kuchyni a i když to byla třeba jen blbá hodinka, pak už mi otevřeli a hráli si se mnou, tak mi to bylo líto. To však bylo ale ještě stále přeživatelné, protože jsem měla tohoto prostředního bratra pro mě nejmilejšího doma v pokoji, a vždy, když se děly všechny takové hrůzy a hádky a nesmyslné násilí opilé mamky s jejím partnerem, tak mě tento bratr chránil. Bála jsem se, ale on tam vždy byl pro mě. Tedy kromě sem tam té hodinky s přítelkyní, kterou nyní v dospělosti samozřejmě už chápu jinak a beru to, a také jsem musela být na druhou stranu velmi otravné dítě, které hned za bratrovou přítelkyní naklusalo s balíčkem karet a hodiny jsem jim nedala pokoj a museli si se mnou hrát :-).

To vše ale skončilo kvůli manipulaci mamčiného partnera, který začal napadat prostředního syna, začal mamce namlouvat, že určitě bere drogy, že o víkendu dlouho vyspává atd. Ale žádné drogy nebral, jen ve svých 18 letech navštěvoval klasicky diskotéky a o víkendu si rád přispal. Tento prostřední bratr je ode mě starší o deset let a oba máme stále od malička rozšířené panenky, zorničky v oku. Samozřejmě, že to mamka věděla, ale i tak se jejímu partnerovi podařilo nakukat mamce, že rozhodně bratr bere drogy, ať se podívá na jeho zorničky apod. Pár krát bratra mamčin partner napadl i fyzicky a v mých 9 letech doslova utekl z domu. Moji dva bratři mají jiného otce, tak šel bydlet k otci a starší bratr s námi stále žil v bytě. Odešel od nás můj bratr, moje jediná jistota. I když jsem měla v bytě druhého o 13 let staršího bratra, tak jsem začala být teprve o to víc na vše sama, protože tento nejstarší bratr vše řešil stylem, že už toho měl také za ty roky plné brýle a pokud doma vůbec byl, tak byl zavřený v pokoji a zakročil až když už slyšel v noci opravdu velký křik a řev. Prostřední bratr, který odešel v mých 9 letech na mamku poslal i sociálku, protože se o mě bál, jenže, jak už to chodí, sociální pracovnice přišla na domluvenou předem ohlášnou návštěvu k nám domů, mamka se třepala střízlivá a vysmála se sociální pracovnici i bratrovi do tváře, že nechápe, co její syn volá sociálku, že se u nás vůbec nic neděje a sociální pracovnice spokojeně odešla. Takže vše pokračovalo dál, zůstala jsem ve velkém pokoji sama bez bratra, při dalších denních hádkách, kdy jsem bývala doma do noci sama mi bylo smutno, ale mamka rozčílená se vracela domů a řvala po mně, že jsem v největším pokoji, jako carevna, že si ničeho nevážím, co si o sobě myslím, že na mě nikdo nikde nečeká apod. Takové ty přívětivé věty do života, které nikdy nezapomenete. Jednu noc byla tak velká bouřka, že v celém paneláku přestala fungovat elektrika a mě nenapadlo nic jiného, než okolo 23hodiny utíkat o poschodí výš za paní sousedkou v domnění, že si od ní vyprosím baterku na půjčení, abych si mohla posvítit. Samozřejmě, že se divila, že jsem doma sama a zrovna to tak vyšlo, že se mamka vracela z hospody, tak jsem dostala vynadané, co chodím za sousedkou, vždyť se takto dozví, že jsem byla doma v noci sama. V těchto 9 letech jsem i přesto nechápala, jak mám mamce pomoci a snažila jsem se jí zavděčit. Protože se u ní stále dokola střídaly nálady, kdy po několikáté opět přišla o práci, tak popíjela prakticky od rána, samozřejmě na žal, kdykoliv ji tento stálý partner jako opustil, ale to byly vždy jen takové manipulativní hry, tak jsem za to mohla já, tak jsem nechápala, co můžu ještě víc dělat a třeba jsem jí uklidila celou ložnici, ale ona to neocenila apod. 

Nejsmutnější a asi nejdůležitější vzpomínka do života je, když jsem ve druhé třídě přišla s vysvědčením se samými jedničkami. Mamka zrovna ležela opilá v posteli, brečela po další hádce s tehdejším stále tím samým partnerem a ja před ní nadšeně mávám vysvědčením, na které jsem byla velmi hrdá a mamka mě setřela slovy, co si jako myslím, že to vše opraví vysvědčení, že jí vysvědčení vůcec nezajímá a zase stejné řeči, že kdyby děcka neměla, že by byl s ní ten její chlap šťastnější atd. Takže veškeré mé snahy nikdy nebyly oceněné. Do toho když už jsem nevěděla kudy kam, tak jsem si jednoho večera sbalila batůžek a řekla jsem mamce stojící u dveří bytu, že už s ní bydlet nechci, že jdu k taťkovi (kterého jsem skoro neznala), tak se mi vysmála, ať klidně jdu, ale že otec o mě rozhodně nestojí, že to by se o mě musel nejdřív starat a snažit, že na mě nikdo nikde nečeká a otec už vůbec ne. Tak jsem nikam nešla a byla jsem velmi zoufalá. Dokonce jsem mamce o štědrém dni psala lístek s textem, že dnes nepůjde do hospody, který mi musela podepsat, protože u nás bylo otevřeno v té jedné putice i o štědrém dni aspoň na dopoledne a veškeré její přísahy, že přijde v tolik a v tolik, nebo že do hospody vůbec nepůjde nikdy nedodržela. Samozřejmě že i když mi slib na lístku podepsala, stejně ho nedodržela a i o štědrém dni si doplnila hladinku a doma už se dopila z koupených zásob. Zaráží mě a sama sebe nechápu, že i přes to, jaké to doma bylo, jsem nerada někam jezdila. Ať to bylo k babičce, na jeden tábor nebo na soustředění s kroužkem, tak jsem vždy velmi tesknila po domově a dokonce i po mamce. Asi to bylo skrz to, že jsem vždy měla jen pár kamarádek a kamarádů a nový přátelé v jiném kolektivu se mi hledali těžko, protože jsem se vždy uvnitř styděla za to v čem vyrůstám, že mi oblečení smrdí kouřem atd. Nikam jinam jsem neměla ke komu utéct, jedna babička byla ležící a druhá, u které jsem jednou byla na prázdniny z taťkovy strany byla velmi zlá, přísná a byla z daleka a k ní už jsem nikdy znovu jet nechtěla. Tak jsem další léta dospívala v tomto prostředí, pokud mamka práci měla, už od rána co vstala, si musela dát cca dvě piva, aby dojela do práce. Zvládla nakoupit potraviny, ale jinak se moc nevařilo, tak jsem se musela od deseti let obstarávat se stravou sama, co zrovna bylo doma. Sem tam se po probdělé prohádané noci omluvila, pak se omlouvat přestala a sem tam jako omluvu něco uvařila, když jsem ale zůstala právem naštvaná a odmítla jsem jídlo, tak bylo stejně zase zle, co jsem si dovolila odmítnout, když uvařila. Pak jsem později pochopila, že už pije i sama, že už na tom takovou vinu ten její partner nenese, že jí to tak naučil, že i když u nás zrovna nebyl, už zvládala chodit do hospody nebo popíjet doma i sama. Noci se přiostřovaly, mamka prakticky každý týden udělala scénu, kdy nám vyhrožovala a předváděla demonstrativní sebevraždy. Párkrát se zamkla do koupelny, napouštěla vanu, že se jako utopí, nejstarší bratr lítal po stupačkách, zastavoval vodu. Jiného večera si chystala prášky na stole, že je všechny sní, prášky se lupkali z platíček velmi často, tak jsme jí to zase brali z rukou a vyhazovali. Kolikrát šermovala s nožem že si teda něco udělá u čehož se jí bratr snažil nůž vzít a při tom jak nůž mamka zároveň svírala, tak se bratr tak pořezal, že musel jet na pohotovost. Jindy zase mamka utekla a našli jsme ji nedaleko v potůčku, jak tam sedí, jako že se utopí, nesčetněkrát se na ni musela zavolat policie, mamku si odvezli, zavřeli ji do rána na záchytce, kde vystřízlivěla a já jsem se při tom tak bála v noci aby se nevrátila, že jsem přespala u bratra v pokoji a vždy se bohužel ráno vrátila. Ano bohužel, protože tehdy jsem se jí bála už natolik, že jsem nechtěla, aby se vracela. Měla jsem zrovna v šesté třídě spolužáka z dětského domova, a začala jsem si přát a představovat si, že jsem raději v dětském domově. Vážně jsem si to upřímně moc přála. Jiné spolužačky si doma představují, jak budou zpěvačky, jak budou mít děti a já jsem měla jediné přání, že chci být raději v dětském domově a jaké to tam musí být lepší a klidnější. Hádky pokračovaly dál, pokud si vyloženě opět jako nesáhla na život, tak po nás s bratrem řvala, že už dlouho žít nebude, že má rakovinu, že musí jít na mamograf a že jako nechápeme co to znamená. Nikdy s rakovinou nemocná nebyla, vše se jen den co den točilo kolem psychického vydírání, teroru pořád a pořád dokola.

Od 16 let jsem měla dlouhodobý vztah, kde jsem mohla víc pobývat u přítele, ale při teroru i na dálku jsem dostávala od mamky hnusné sms zprávy, byla dotčená, že nejsem doma a tak jsem byla samozřejmě rozhozená a i v takovém vztahu s mým přítelem se to odráželo a nedopadlo to. Tehdy můj přítel i přítelkyně bratra byli několikrát svědky hádek a opilství mamky, že nám to obecně rušilo veškeré vztahy. Samozřejmě i návštěva kamarádky byla kolikrát zakončená tím, že musela při odchodu překračovat mamku válející se na podlaze. Ten smrad každé ráno doma z alkoholu, nepořádek, skoro žádné jídlo, denní hádky skrz peníze – začínala jsem se učit na učilišti, vše mi to bratr zaplatil.

Tohle vše se ukončilo v mých devatenácti letech. Kolikrát jsem musela z takové hádky a strachu, kdy se mamka se svým synem doslova prala, syn – můj bratr se vždy jen bránil a ona ho napadala, tak jsem utekla v noci, buď s dekou v ruce do sklepa, kde jsem se ale bála se všemi těmi zvuky ve sklepě z paneláku, splachování apod, že mi několikrát poskytla kamarádka možnost přespání u ní. 

Jeden večer byl ale nejhorší a poslední. Měla jsem v devatenácti letech jiného přítele, který mi moc pomohl, jako ale ostatně všichni. Vždy jsem ve vztahu prchala z domu a co nejdřív jsem začala s přítelem bydlet, abych byla od mamky pryč. Tento poslední večer mamka už sice nechodila s tím partnerem, se kterým začala pít ve velkém, ale už se opíjela sama. Poslední večer přišla s klasickou hádkou, vždy si něco našla. Pokud si vzpomenete, už vůbec rozmluva s totálně opilým člověkem nekončí nikdy dobře, vždy se za něco naštvou, když neodpovídáte, je opilý naštvaný, když odpovíte slušně, snažíte se opatrně nevyvolat hádku, stejně si něco opilý člověk najde čeho se chytí a chce se vždy pohádat.

Pro odlehčení mi to přesně připomíná rozmluvu s agresivním alkoholikem jako je ten vtip od Izera:

Liška s medvědem nemají co dělat a tak si řeknou, že zmlátí zajíce. Aby to nebylo jen tak, rozhodne medvěd:

"Když bude mít čepici tak ho zmlátíme, že má čepici a

když ji mít nebude, tak proto, že ji nemá."

Tak jdou za zajícem a liška říká:

"Ahoj zajíci, kde máš čepici?". Zajíc říká : "Nemám."

Tak ho zmlátí, že se nemůže pohnout.

O pár dní později nemají co dělat a tak, že zase půjdou zmlátit zajíce.

A aby se neopakovali a tak liška říká:

"Budeme chtít cigarety, a když budou bez filtru tak ho zmlátíme za to,

že jsou bez filtru a když budou s filtrem, tak ho zmlátíme za to že jsou s filtrem." Tak jdou za zajícem a medvěd říká:

"Ahoj zajíci, máš cigarety?"

Zajíc na to: "S filtrem nebo bez filtru?"

Vtom ho medvěd začne strašně mlátit a řvát na něho:

"Ty hajzle, kde máš čepici!!!"

Takže v ten poslední večer mamka vyvolala opět hádku. Byla už noc, byla jsem nachystaná spát a ráno vstávat do školy, tentokrát maturitní ročník, a mamka přišla za mnou s nožem, že si podřezá žíly. Zase po milionté její demonstrace, tak jsem to opravdu nečekala, a to po tom všem, co jsme kolikrát uklízeli krev z nábytku atd z hádek s jejím partnerem bylo to nejhorší. I ve filmu ať se děje co se děje, tak mi to tolik nevadí, jako když se řízne nožem, to si zakrývám oči i u filmu. A mamka tentokrát před mým zrakem opravdu tím nožem dvakrát přejela po svém předloktí. Nebylo to přes žíly, bylo to opět demonstrativní, schválně abych to viděla, kapky krve jí stékaly po ruce a ona se s opilským úsměvem bavila jak já šílím. Vyskočila jsem z postele s křikem a utekla do sklepa. Bratr na ní vyletěl a opět ho při tomto přetahování pořezala, že musel jet do nemocnice na šití. Já jsem schovaná ve sklepě v noční košili dostávala sms od mamky, že jak teda chci, že jsem nejhorší, že jsem utekla a že ona teda jde skočit z balkonu ze třetího patra, když jí teda nikdo nepotřebuje a nikdo ji nemá rád. Přeposlala jsem to bratrovi, že co mám dělat, že se bojím, co když skočí a on na ni opět zavolal policii. Policie přijela, čekala jsem na ně dole u vchodu venku a šli jsem do bytu. Neskutečné přišlo teprve nyní. Ona ve své opilosti byla natolik duchapřítomná, že ten nůž vyhodila, ruku si zalepila náplastí a policie vtrhla do bytu a mamka jim řekla, že nechápe, co my dospělé její děti si vymýšlíme, že se nic nestalo, a že to já její dcera jsem tady ta opilá. To vám říkám, že jsem se nestačila divit, po tom všem tohle mě vlastně zaskočilo nejvíc. Takové tvrzení. Paní policajtka se na mě jen otočila a řekla, slečno požila jste nějaký alkohol? Vyhrkla jsem na ní zděšeně, že samozřejmě že jsem nic nepila. Věřila mi, chápala situaci. Můj tehdejší přítel mě vyzvedl, sbalila jsem si věci do školy a odjela jsem z domu nadobro. Na druhý den, bylo to v létě, se ukázal prostřední bratr a spolu se starším bratrem mamce domluvili, že pokud okamžitě nenastoupí na léčení, že se s ní nemáme dál o čem bavit už definitivně. Mamka sice uražená namítala, ale na léčbu nastoupila. Navštěvovali jsme ji v léčebně a po návratu domů měla ještě pár přítelů. Nikdy to ale nedopadlo. Opět to byli ulhaní, propití blbci, a i když mamka od té doby už nepije, tak jí stejně ještě tehdy taková ta povaha, že chlap je vysoko nad dětmi, zůstala. Takže i za střízliva jsem se s mamkou kolikrát měsíce nebavila, zkoušela jsem opět bydlet doma, když i mě opět další vztah nevydržel, ale zrovna měla přítele a stále se se mnou o něčem hádala, stále nadržovala chlapovi. Tak jsem se zase odstěhovala k novému příteli a tak to šlo ještě pár krát dokola. Nakonec je mamka asi 7 let bez chlapa, už jistě žádného neplánuje, protože už má asi rozum a holt si vždy vybrala blbce. Já jsem se ve svých 24letech zkoušela dávat psychicky dohromady, zprvu zejména kvůli mým nezdařeným vztahům. Také jsem si vždy vybrala partnera, který chronicky lhal, samozřejmě čím víc jsem toužila po klidu a jistotě, tím i když jsem se vyhýbala alkoholikům, jsem si ale vždy přitáhla

někoho zrovna tak jako já – nevyrovnaného, ulhaného a pak jsem pochopila, že dokud si neudělám pořádek se sebou, nemůžu potkat stejně tak vyrovnaného a klidného a férového parťáka pro život. 

Začala jsem na sobě pracovat, o knihách jsem si mohla povídat i s mamkou, najely jsme na stejnou vlnu a chodila jsem jak k psychologovi, později jsem si postupně zaplatila okolo 14 000,- za kouče, až po poslední RUŠ therapii. Ze všeho bych chtěla zdůraznit, že kouče je kór v dnešní době těžké odhalit, to už dnes dělá každý. Protože se mi ale podařilo mé podnikání ve službách, starám se o zákaznice v kosmetické sféře, tak jsem tehdy sezení u kouče platila, ale dnes vím, že to byly vyhozené peníze. Kdo se chce dát dohromady, může zůstat u knih, dnes už máme tolik videí a rozhovorů, které Vás navedou a poradí, zrovna tak i kanál Vychovávej s láskou se člověk dozví několik rad, co se sebou, kam se obrátit. Já jsem při poslední RUŠ therapii, co se jedná o skoro takovou mini hypnotickou therapii, kdy jsem si mohla vyříkat věci s už zemřelým otcem a podobně dát si vztahy tak na dálku dohromady, si ale připomněla i jiné věci z dětství, na které bych si bez therapie asi ani nevzpomněla. Proto zdůrazňuji, že si vlastně už nejsem vůbec jistá, jestli mi to bylo k užitku. Při therapii jsem si vybavila dávno vytěsněnou věc, kdy mi bylo asi 6 let a mamka mě vzala na návštěvu k její kamarádce, která měla v té době skoro dospělou dceru. Mamky spolu popíjely v kuchyni a já jsem si v pokoji měla hrát s touto skoro dospělou dcerou mamčiné kamarádky. V těch asi 6 letech jsem chápala, že se děje něco, co nesmí nikdo vědět a že je na mě vytvořený nátlak, honem, než by některá z žen otevřela dveře do pokoje. Slečna mě nutila jí sahat na prsa a i do intimních partií. Když jsem se zdráhala a říkala jsem, že si to nepřeji, tak mi dala ruce do nějaké kosmetiky, do očních stínů, ať mi teda už nesmrdí ruka, po tom co jsem se jí musela dotýkat a nic dalšího se naštěstí nedělo. Řeknu vám, že bych si tohle už nepotřebovala připomínat a bylo lepší, že jsem to zapomněla. 

Rozhodně bych apelovala na všechny rodiče, ať si děti hlídají a nikdy nenechávají bez dozoru s někým, koho tolik neznají, i když se jedná o ženu. I když tohle byla slečna s nijakou pochybnou existencí, normální holka, dnes má syna, nepije, není nijak podezřelá. Možná to byl její nějaký zkrat ale s dětmi se tohle prostě dít nesmí, na to neexistuje žádná omluva. Tak nyní nevím, shrnula bych to asi tím, že jsou therapie jistě i do jisté míry nebezpečné, a asi nikdo nikdy nebude jistě vědět, zda se v tom chce motat, ale jak si jinak dát mysl dohromady. Já nyní vím, z čeho tedy mé ostychy, chování pramení, ale co s tím dál, netuším.

Mám ale velké štěstí. Potkala jsem muže, který je mým manželem a jsme spolu velmi šťastní. Ví o mně všechno a i po šesti letech je pro mě neutuchající inspirací. Po těch větách, že na mě nikdo nikde nečeká, že nic nedokážu, že nic neznamenám, jsem se naopak zakousla a jsem na sebe velmi přísná. Vše musí být dokonalé, ale stejně i když se mám ráda, tak mi někdy ten hlásek v hlavě opakuje, že nestojím za nic, a že mi práce zkomírá, že mě okolní lidé nemají rádi, že jím určitě přijdu divná, že nikam nezapadám… Přes tento hlas jsem naopak na sebe od mala přísná. Přes všechna léta od dětství, jsem nikdy nešla za školu, nikdy jsem nemeškala ve škole, i když jsem utekla v noci přespat ke kamarádce. Prakticky i po poslední návštěvě doma policie kdy jsem utekla pouze s batůžkem a mamka pak konečně nastoupila na léčení, jsem na prvním místě měla vždy na paměti, sbalit si hlavně věci do školy, a ráno už jsem seděla v lavici jak kdyby se nic nestalo. Studovala jsem si svůj vysněný obor, který mě nyní živí a dělám práci, která mě baví, která mě uživí a nikdy jsem nebyla v dluzích, nesáhla jsem po drogách, nedovolila jsem si spadnout na dno, určitě i díky mým bratrům. Nyní máme s manželem vše, a když už mě přepadne hlas, že nejsem v něčem dost dobrá, tak si uvědomím, že se mi daří, dělám vše nejlíp jak dokážu, přes 10 let mi podnikání funguje, a když mě začne hlodat myšlenka, co by šlo dělat líp, jestli těm zákaznicím ještě stačím, tak mi manžel poví, že on přece pracuje tak, že vydělává tak akorát, ale víc nepotřebuje, protože by neměl čas na domov, na relax a on chce zůstat být spokojený a to mě vždy srovná zpět na zem a uvědomím si, že ano máme štěstí, a za ničím víc se honit nemusíme. 

Po tom všem jsem vděčná za každý krásný den a vím, že si toho nikdy nepřestanu vážit. Máme doma pohodu, nasmějeme se, nikdy jsem nečekala, že si s mužem tak sednu, je to až neuvěřitelné. Samozřejmě s tím je spojený můj největší strach, že by se jednou mohlo něco manželovi stát. Tento strach mě probouzí každé ráno, a kdyby se to někdy stalo, tak asi zešílím. Ale chápu, že se to nese s mojí minulostí. Mám neustále slabý hlásek, že si takového muže a takovou pohodu, krásné bydlení a práci nezasloužím. A denně se přesvědčuji, že si to rozhodně zasloužím, že špatně už bylo. Chci ze všeho nejvíc apelovat na sousedy, na rodinu, na školy, na lékaře, i když zároveň víme, že bohužel pracovnice sociálky moc nenadělají když jsou většinou návštěvy předem plánované. To už musí jít dítěti vyloženě o život aby se něco konečně vyřešilo, a stejně má pak matka stále nárok si dítě vzít zpět. Chci apelovat na lidi, kteří mají podezření, že se vedle v bytě něco děje, ať zasáhnou. Nikdy se nepřestanu trochu zlobit na ty maminky ostatních mých kamarádek po sousedních bytech, viděli to všichni denně, jak se mamka plazí domů, viděla to dětská obvodní doktorka, ke které mě sem tam mamka musela přivést s klasickými nemocemi, proč tato doktorka nezakročila, proč se obecně systém po tolika letech nezlepší. Paní dětskou lékařku jsem náhodou potkala rok před naší svatbou, s úsměvem mě přivítala, pochválila mě, zajímala se jak se mi daří. Řekla jsem, že super, že chystáme svatbu. Paní doktorka dodala, že má radost a že ,,láska všechno vyléčí". Děkuji paní doktorce, ale tohle vážně nestačí. Ať už tohle setkání a další různé nenápadné podněty v životě se budou vždy připomínat a vše je provázáno s minulostí, samozřejmě je mi nejlíp mezi lidmi a zákazníky, kteří moji minulost neznají, ale tu a tam přichází i ti, kteří ví a věděli a jsou to ty sousedky, nebo když navštěvujeme mamku v rodném městě ve stejném bytě. Na jednu stranu mamku obdivuji a je šikovná, že si už opravdu nedala jedinou kapku alkoholu a drží se, ale nemohla bych žít v rodném malém městě, kde mám navždy nálepku tam té dcery. Vždy cítím zklamání ze sousedů, které potkáváme, proč tehdy nezakročili. S mamkou vycházíme dobře, navštěvujeme ji, ale přesně jak řada takových dětí popisuje, nezvládám s ní fyzický kontakt. Obejmutí nebo už jen když na mě sáhne, že si všimla třeba mých nových náušnic, vždy zkoprním a nikdy mi to od ní nebude příjemné. Ale věřím té teorii, že si dušička dítěte rodinu vybírá a moc mi to pomohlo pochopit, že jsem si tohle měla odžít, díky tomu jsem i silnější a určitě bych uvažovala jinak, kdyby mi vše bylo rovnou dáno a nemusela bych pro nic bojovat. To mi samozřejmě pomáhá, že jsem schopná s mamkou dál komunikovat.

Pořád se ve mně mísí a hádají různé pocity. Protože při své práci hodně mluvím s lidmi, tak se na jednu stranu necítím sama, jindy si zase říkám, jak jde čas a kamarádky už mají děti a jiné starosti, že máme přátel málo. Ale na samotu jsem si zvykla a skrz moji práci ji přímo často vyžaduju. Mamka často dělávala naschvály typu, že byla na mě za něco naštvaná, tak schválně chodila jen do pokoje bratra a mluvila s ním víc než dřív, abych se cítila víc sama. Vydržela se mnou klidně i týden nemluvit, tak jsem možná i proto opatrná i v kamarádských a okolních vztazích a než mít nějaké falešné vztahy, tak to raději žádné. Málo lidem důvěřuji a proto hůř navazuji nové vztahy. Naštěstí mám kolem sebe sice pár ale dobrých přátel i celoživotních. I manžel je spíš introvert a tak se úplně do nové společnosti s neznámými lidmi nehrneme. Je zvlástní, že například pokud jsem s manželovými rodiči pracovně, že jim poskytuji mé služby, tak to mi pusa jede a jsem úplně jiný člověk, ale jak mám u nich sedět tváří v tvář u stolu, to mlčím a vůbec si nemáme co říct. V práci se vždy nějak přepnu a zářím a jsem usmátá a pozitivní a vrbou pro mé zákaznice, ale někde ve společnosti se moc zapojit neumím. Ještě že mám svoji práci a musím komunikovat s lidmi. Jinak bych asi nevyšla z domu. Strachy jsou denní na každém kroku, to už popisovalo mnoho lidí, prostě se bojíme změn a že zase ztratíme naše jistoty, které nás nyní obklopují.

A právě co se dětí týče, nikdy jsem neměla potřebu rodit a mít vlastní dítě. Vždy jsem si říkala, že je v dětských domovech dost dětí, které by potřebovaly domov. Nakonec jak léta jdou, když slyším a obdivuji, co vše musí kamarádky řešit okolo dětí, od nemocí, školy po tu zodpovědnost, říkáme si spolu i s manželem, že jsme spokojení asi tak jak jsme, bezdětní, máme několik zvířat, které jsou pro nás vším a teď jsme tak spokojení. Troufám si říct, že mám ráda svoji samotu, svůj klid, ani bratři děti nemají, nějak to tak necítíme, že by to byl náš cíl, vychovat své dítě. Zároveň ale máme děti rádi, a kdyby jsme je zrovna my měli, udělali bychom pro ně vše a jen to nejlepší, někdy to tak cítím, že bychom dělali jako rodiče určitě maximum, a že právě my bychom se měli starat o děti, ale na druhou stranu v této době a s prací nechápu a klaním se všem rodičům, jak to zvládají s energií, když my jsme kolikrát po práci rádi, že je chvilka klidu a že si stačíme spolu s manželem popovídat, natož lítat okolo dětí, školy, kroužků. Asi nám chybí vzor a bojíme se, abychom to vše pak stačili.

S mamkou komunikuji, pravidělně ji navštěvujeme, má i své hezké vlastnosti, je přátelská a společenská, ale někdy to ve mně zajiskří, když se mamka např. rozčiluje nad vládním příspěvkem za ,,vychované dítě", kolik ona těch dětí vychovala, a nebo pomlouvá jíné prohřešky matek, jakoby ona byla svatá. Na jednu stranu jsem za ni ráda, že to zvládla, že už se nenapila, už mi zmizely sny kdy se s ní dohaduji s opilou, už se dávno nebojím, že by se snad kdy měla zase napít, může chodit na různé srazy kde alkohol je a ona si nedá, to obdivuji. Je dobrá, to naprosto uznávám. Ale po letech se úplně vypařila pokora a cítím ve vzduchu i k bratrům, že to asi chtělo nějakou omluvu nám dětem, nějaké takové společné shledání, kde by nám řekla omluvu a asi by to bylo vše nějak líp vyřešené. Takto mladší syn za ní nejezdí vůbec, starší se stará a já také jezdím, ale čím jsem starší, tím je to někdy únavné, ty hádky a všechny hrůzy v tom bytě prostě stále visí. Zůstala jí taková pomluvačná povaha a s věkem už stejně neuchopí věci, které řešíme. Je pro ni jako pro skoro většině důchodců podstatnější, co se děje v seriálu Ulice a i když se zeptá jak se mám, stejně si to nepamatuje. Takže je to jíné a lepší už to nebude.

Vždy se ptáš na nejhezčí vzpomínku z dětství. Tak mám nachystanou odpověď:

- večer o Vánocích, kdy jsem měla nové fixy a mohla jsem si malovat a v TV mi hraje Grinch, jsem sama, ale všichni už spí a je klid, to se často nestávalo.

- a rozhodně každý den, kdy nás navštívila úplně obyčejně teta, která nepila a vždy jsem se na ni moc těšila, a to se vždy mamka přetvařovala a bylo to hezké odpoledne, kdy musela vydržet nepít, nebyla ani zlá. Po dvaceti letech jsem jí naznačila, co se u nás doopravdy dělo a ona celou dobu neměla ani tušení, že by to mohlo být až tak zlé. Protože žila kousek dál od našeho města. A protože se mamka umí krásně přetvařovat. To umí do dnes, a jsem na to velmi háklivá. Proto nesnáším faleš, nemohla bych se přetvařovat ani v práci a komu se můj názor na nějakou věc nelíbí, pak mým zákazníkem být nemusí. Nikdy nebudu dělat cokoliv, abych se musela přetvařovat a lhát. V tomto můžu doporučit knihu Radikální upřímnost – Jak může říkání pravdy změnit váš život – napsal Brad Blanton. Věřím, že díky této knize jsem tam kde jsem, spokojená, šťastná, vzdala jsem se nesprávných kamarádek, protože mě prostě nic, co není opravdové nebaví, pokud si musím dávat pozor co můžu a nemůžu říct, takovému člověku můj čas nevěnuji. Ovšem uznávám, v dnešní době od covidu je to tyto tři roky trochu složitější, ale nevadí, opět se vzduch pročistil a přichází nový lidé a možná opravdovější :-)

A také je vždy otázka na alkohol, tak ano já si dopřeji sklenku vína, vždy to ale končí u jedné sklenky, a pokud už se objevíme zřídka na nějaké akci, pak si s manželem dáme zrovna tak sklenku, někdy i dvě, ale ani manžel na pití moc není, a možná i proto jsme pak ve společnosti ti divní, kdo se vlastně nebaví, protože podle většiny ,,nepijeme" když to nemícháme se štamprdličkou něčeho, ale my to nepotřebujeme a jsme tak ve většině dní spokojení doma se zvířátky, decinku si dáme u společenské hry nebo dobrého filmu a užíváme si pohody všedních ale opravdových dní. Už jen pro naše zvířátka (natož pro děti) by mě mrzel každý den, který bych byla opilá, nepamatovala bych si nic a nemohla bych se starat o domácnost. Nedokážu si takový život představit, a už vůbec nechat malé dítě tak v noci doma samotné.

Děkuji za možnost publikování příběhu, snažila jsem se, aby to dávalo smysl. Přeji ať se ti daří a ať spoustu dalších takových příběhů končí jen šťastně.